Linuxové jádro má memory management implementován docela slušně a tak si může dovolit využívat „nevyužitou“ RAM jako mezipaměť pro urychlení různých I/O operací s tím, že když bude paměť potřebovat nějaký jiný proces, je kernel téměř okamžitě schopen data uložit na persistentní úložiště a požadavku procesu vyhovět. Někdy se ovšem může stát, že tahle cache nabobtná do olbřímích rozměrů a kernel usoudí, že je moc sexy na to, přidělovat paměť nějakým podřadným procesům.